Olga Biernátová

Text převzat z online.muni.cz.

Olga Biernátová je dnes zřejmě nejznámější českou knihovnicí. Díky inovativnímu přístupu ke svému povolání si vysloužila velkou pozornost zejména v internetové komunitě – jako jediná žena se také letos umístila v anketě Křišťálová lupa. Tato absolventka Informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě MU dnes pracuje v knihovně zlínské univerzity, přednáší a vášnivě se věnuje marketingu a sociálním sítím. Sama sebe označuje jako knihovnici s revolučními náladami.

Jaká je vaše nejoblíbenější kniha?
Série s Harrym Potterem. Díky němu vlastně čtu. Lidi se mě často ptají, jestli jsem se stala knihovnicí, protože jsem měla ráda knihy. Přitom já jako dítě knihy skoro vůbec nečetla. Až když jsem se přestěhovala do velkého města, kde jsem neměla žádné kamarády, zvykla jsem si chodit do knihovny. Když jsem si našla svoji partu, knihy šly opět stranou. Dokud mi ale spolužačka nepřinesla první díl Harryho Pottera. Tomu jsem propadla tak, že jsem až do posledního dílu měla napsané v kalendáři, kdy vyjde další díl, vystála jsem si na něj řadu v knihkupectví a do dvou dnů jsem měla knížku přečtenou. Jsem přesně ta generace, která s Harrym vyrostla. A jsem na to hrdá!

V současné době jste knihovnice, o které je v Česku nejvíc slyšet. Co vás přivedlo k tomu přihlásit se na studium knihovnictví?
Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat. Chtěla jsem být architektka, potom učitelka a pak geografka. Pak mi moje kamarádka, která už v Brně v kabinetu informačních studií a knihovnictví studovala, přinesla knihu od Jiřího Cejpka: Informace, komunikace a myšlení. Ta mě zaujala a hlavně – na konci byla kapitola o uplatnění lidí, co studují knihovnictví. A tam stálo černé na bílém, že s vystudovanou informační vědou nemusím pracovat jen v knihovně. To pro mě tehdy bylo zásadní.

Takže jste šla studovat knihovnictví, a přitom jste nechtěla pracovat v knihovně?
Spousta studentů to tak má nastaveno. Často i sami říkají: Studuji informační studia a slovo knihovnictví v názvu oboru nedodávají. Berou se za informační specialisty, ne knihovníky.

Vy sama dnes ale v knihovně pracujete. A svými slovy se tam snažíte o malou revoluci. V čem spočívá?
Snažím se vysvětlit veřejnosti, že knihovny jsou boží, a zároveň přesvědčit knihovny, aby byly boží. Spousta z nich zatím není. Zažila jsem knihovny, kde mi už od dveří naznačovali, že mě tam nechtějí. Chci, aby knihovny nabízely prvotřídní služby na úrovni komerční sféry a ještě něco navíc. Knihovny nikdy neumřou, pokud dokážou své služby modernizovat.

Na Univerzitě Tomáše Bati vyučujete několik kurzů. Ten nejnovější jste se rozhodla dokonce propagovat. Co vás k tomu vedlo?
Odkoukala jsem to už na Masarykově univerzitě. Pomáhala jsem zde s propagací Kurzu práce s informacemi a přišlo mi to super. Zaběhnuté předměty se propagují samy, novým je ale potřeba pomoct. Můj chystaný předmět byl navíc zaměřený na marketing, a zdálo se mi to tedy logické. Díky kampani mohli studenti pochopit můj styl a připravit se na to, jak to bude vypadat. A taky jsem chtěla inspirovat vyučující, aby aktivně získávali studenty, kteří mají skutečně zájem. Kapacita byla po spuštění registrace plná za minutu.

Kromě propagační kampaně je váš kurz zajímavý taky tím, že má vlastní facebookovou stránku…
Beru to u kurzu zaměřeného na sociální sítě jako samozřejmost. Na Facebooku sdílím prezentace z přednášek, vkládám aktuální informace, hodnotím úkoly. Nejlepší studenti v rámci každého úkolu dostávají ceny, které mám dohodnuté se sponzory, jako třeba volný vstup na konferenci Czech Internet Forum. V mém kurzu dokonale platí škola hrou. Absence musí být omluvená kreativně, s příběhem, v jakékoliv formě, která zaujme. Jestli mají studenti kocovinu, tak ať, ale musí si to umět nápaditě omluvit. V omluvenkách se mi už objevila mininovela, fotokoláž, video nebo komiks.

Ve své výuce využíváte marketingové metody, sama jste však marketing nikdy nestudovala…
K marketingu jsem se dostala díky projektu Guerilla Readers, který vznikl za mých studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v rámci povinného předmětu Aplikační seminář. Sešla se tam skvělá parta lidí se spoustou nápadů – nafotili jsme kalendář aktů v knihovně, udělali čtenářské placky a využívali sociální sítě. Tehdy se byznys okolo nich začínal rozjíždět, a tak jsme získali i komerční zakázky, a já si na tom ověřila, že to chci dělat.

Jako knihovnice dnes kromě svých vedlejších marketingových projektů přednášíte také o správných citacích…
Moje práce je dost různorodá. Spoustu času strávím na schůzkách, hledám nové partnery a sponzory pro knihovnu. Snažím se prostředí knihovny a vztah studentů k ní co nejvíc vylepšovat. Ale sedím i za pultem a vedu přednášky – některé z nich právě o citacích. Díky změně citační normy je o naše know-how zájem a nejen studenti se neustále chodí ptát. A já se jim nedivím, první kontakt vysokoškoláka s citacemi je na tři bezesné noci.

Nejen kvůli citacím se v akademickém světě diskutuje o klesající kvalitě diplomových prací, které nesplňují formální náležitosti nebo nedostatečně pracují s relevantními zdroji. Co si o tom jako informační pracovník myslíte?
Souhlasím s tím. S každým novým dnem přibývá informací – jak relevantních, tak informačního balastu. A společnost tohle tempo nestíhá. Školy opomíjejí informační vzdělávání a systematicky nebudují schopnost studentů najít vhodnou informaci, použít ji, zařadit do kontextu a správně ocitovat. I hledat na Googlu je umění – téměř nikdo nepoužívá filtrování výsledků, nezužuje nebo naopak nerozšiřuje dotazy.

Když seznamuji s citacemi studenty prvních ročníků, říkám jim, ať citují z databází, protože tam jsou citace u všech publikací správně napsané. A navíc najdou v databázích relevantní informace, recenzované a impaktované články. Ale to už studenti neví, o čem mluvím, a jakmile ještě dodám, že je to v angličtině, je konec. Přitom informace je kapitál a umět s informacemi pracovat je nejlepší schopnost, kterou člověk může získat.